Pozdě Jiřinu honit!

Teta Jiřina byla skvělá ženská, co se s životem ani muži příliš nepárala. Bohužel nemůžu říct, že bych šla zrovna v jejích šlépějích. Pár let strávených po boku mého Prevíta mě však přivedlo na myšlenku svůj přístup změnit. Musím být ráznější, nestát v koutě, neplakat sama nad sebou ... Pojiřinit se! Lehko se to řekne, hůř dělá, ale neztrácím naději. Držte mi palce!

Když jsme s Prevítem spolu začali chodit, moje pozice vůči němu nebyla zcela výhodná. On byl pracovně úspěšný pětatřicátník na vrcholu svých psychických i fyzických sil. Já holka po škole s holou a navíc poměrně velkou zadnicí. Asi o mě tolik nestál, když si to tak zpětně uvědomuju, což mi bohužel tenkrát absolutně nedošlo. Byla jsem mladá, veselá, nepoznamenaná úmornými dlouhodobými vztahy, tudíž naivní. Chodila jsem si, kam jsem chtěla, spala jsem s kým jsem chtěla. Vlastním hmotným nedostatkem jsem netrpěla, neb všichni okolo mě na tom byli stejně blbě, takže mi to přišlo jako norma, sexu jsem měla, co jsem chtěla. A to několikanásobně více, než mám dnes. Zlatý zlatý časy ...

Ale zpátky na stromy. Prevít. Zpočátku se na mě díval s údivem, s jakým si prohlížíme exotické zviřátko. Přišla jsem mu praštěná, divná, nejspíš zcela mimo jeho představy o dokonalé ženě, která by ho byla hodna a byla mu rovna. Ovšem jednou jsem si spolu něco začali, a on jakožto kluk z rozvedené rodiny, měl v sobě tu trapnou morální povinnost dostát svým závazkům a jaksi mě ... neopustit. To teda neudělal dosud, za což mu nejsem absolutně vůbec vděčná.

Ale tehdy v růžovce, jak já říkám, to s Prevítem ještě šlo. Chodili jsme spolu rádi do kina. Jednou mě vzal takhle do nějakého multiplexu na americký film. Já chtěla romantickou komedii, on střílečku. To je co si zhruba z toho večera pamatuju, a pak ještě jedno z největších ponížení mého života. Vím, že jsem na sobě měla fialové manšestráky ze sekáče. Byly mi trochu krátké, ale k vysokým botám, které jsem tehdy nosila, se myslím docela punkersky šikly. Prevít je nesnášel. Říkal, že v nich vypadám jako trpaslík a že je mám hodit do popelnice. Aby mi koupil jiné klahoty, to ho ovšem nenapadlo, a já jsem tehdy neměla peníze nazbyt. Tak jsem tyhle fialky prostě nosila.
No a tehdy v tom mulťáku, když jsme se chystali zprovodit ze světa poslední zbytky coly, abychom plni očekávání nakročili do sálu, jsme potkali Prevítova kamaráda Káju. Vykračoval si za ruku se svou novou láskou, která se jenom culila a rozpustile pohazovala hřívou ze strany na stranu. Věděla jsem, kdo to je. Toho pána byly tehdy plné noviny. Všude se psalo o tom, jak se známý režisér rozvádí se svou ženou, zanechává jí na starosti jejich dvě malé děti, protože propadl mladé divě, se kterou točil svůj poslední film. Chápala jsem ho, nechápala jsem ji. Ten pán měl obličej jako stárnoucí napapaná paní a krom mozku (asi) na něm nebylo ani zbla sexy. Nicméně, ona byla šťastná. A pyšná. Oni ji držel za ruku a po jejím boku se taktéž dmul jako páv. Ti dva se potkali ve správný čas, všechno klaplo.
S Prevítem se zastavili, pan svou novou přítelkyni představil. Prevít jí potřásl rukou, usmál se na ni a začal žoviálně tlachat a vtipkovat, zatímco já jsem tam stála jako tvrdé Y, mě nepředstavil nikdo.
Herečka mi věnovala jeden krátký pohled plný opovržení a pán si mě ani nevšimnul. To bylo všechno. Prevít mě nepředstavil. Měla jsem na sobě fialky a srandovní kabát po babičce, tak se za mě styděl. Byl to však jeden z momentů, na které nejde zapomenout. V duchu jsem se mu smála, snažila jsem se zachovat nadhled, měla jsem navrch, ale ... V tu chvíli jsem si dokonce neuvědomila, jak hluboce se do mě vzpomínka na ten večer zaryje. Ať jsem chtěla nebo ne, bylo to velké ponížení.

Do teď si tluču hlavou o zeď. Proč jsem tehdy nepoužila kouzelnou formulku tety Jiřiny? Kdybych hrdě přerušila konverzaci těch tří zvoláním "A já jsem hovno?!", kde jsem dneska mohla být?

Nejspíš úplně někde jinde a s někým jiným, anebo sama. Pořád lepší verze, než mít společný dům, kočku a psa s Prevítem.

     

Scény ze života: Otec a dcera

Youtube je skvělý zdroj inspirace. Kam se na něj hrabe televize! Zrovna dneska jsem objevila síťový dialog mezi tátou a jeho dcerou. Tenhle americký příběh mi připomíná moje dětství. O svém otci promluvím, až přijde čas. Myslím, že Američani jsou oproti klasickým českým fotrům docela gentlemani...

OTEC DCEŘI:

DCERA OTCI:

Nejhorší je, že dnes už soucítím s oběma. Asi začínám stárnout ...:(

Moje fantastická teta Jiřina

Jistě se mnou budete souhlasit, že dětství je v rámci lidského života tou nejdůležitější etapou. Když máte milující rodinu, která Vás jenom neotročí, ale dá Vám přísnost i lásku, a nechá Vám svobodu pohybu a svobodu se rozhodnout, když vyrůstáte obklopeni lidmi a zvířaty a ze zdí babiččiny ložnice na Vás hledí svaté obrázky a z kopce nad vesnicí stále hrozí gotický hrad a pod ním přívětivý katolický kostel plný naděje v odpuštění, nemůže z Vás vyrůst svině, pokroucenec nebo vrah. Neznamená to ovšem, že později ve svém životě přesně takové lidi nepotkáte, nebo dokonce nepřitahujete. Cítí z Vás tu pohodu a štěstí Vaší minulosti, tu dobrou náturu a otevřenou mysl a chtějí na Vás drobénku parazitovat. A pak se jednou stane, že se sotva vlečete, všechno Vás bolí a ejhle, on Vám na hřbetě rajtuje pěkný Prevít.

Jsou Velikonoce a nedá mi to nezavzpomínat na svou oblíbenou tetu, která byla něco jako můj dětský ženský vzor.

Teta Jiřina.

Její slavnou éru jsem bohužel nezažila, byla jsem tehdy příliš malá. Jiřina nebyla moje přímá teta, byla to sestřenice mého dědy. Naše rodina byla velká, vzájemně propojená předivem vzájemnostních sítí a vazeb. Všichni jsme se dobře znali a navštěvovali o velký svátcích a narozeninách. Byla to krásná doba, kdy lidé drželi víc pohromadě, alespoň jsem z toho měla ten pocit.

Jiřina měla pohnutý život. Byla to vysoká blondýna, veselá a společenská, se sebevědomím hodným významné herečky. Pocházela z hudební rodiny - její táta byl pan řídící, tedy ředitel hudební školy. Jiřka i její sestra se věnovaly hudbě, a jelikož Jiřina vynikala silným sametovým hlasem, brzy nastartovala kariéru poloprofesionální zpěvačky. Zpívala na zábavách, svatbách a plesích, jezdila s malým orchestrem. Její první manželství se příliš nevyvedlo. Měla za muže Slováka - krasavce a macha - který jí z života udělal peklo na zemi. Psychicky ji týral, a dokonce prý i bil, vyčítal jí, že byla neplodná. Jejich krátký vztah skončil rozvodem, což bylo na tu dobu a kraj vlastně docela moderní řešení partnerské krize. Taky ji mohl klidně zabít.

Já jsem zažila až druhého manžela tety, kterým nebyl nikdo jiný, než letec stíhacího letounu a komunistický funkcionář generálmajor Vitečka alias Johny. Říkalo se mu tak, protože byl jeden z mála lidí, kteří vycestovali za režimu do Ameriky a i přes novou zkušenost se vrátili zpátky do totalitního Československa. Za tu jeho vratku mu část příbuzenstva přezdívala Johny-blbec.
Strýc generál nebyl žádný krasavec, měl však jisté charisma. Jiřina se po jeho boku cítila jako pravá dáma a měla konečně partnera, který ji doplňoval. Jejich romance však bohužel neměla dlouho trvat. Při pobytu v demarkační zóně mezi Severní a Jižní Koreou propukla u strýce rakovina plic. Zhoubné bujení v Asii nabralo na intenzitě a ani tým nejlepších evropských lékařů Johnyho nezachránil.
Na jeho pohřeb se tehdy sjeli významní korejští i čínští představitelé, které jsme celá rodina podezřívali, že přijeli omrknout truchlící vdovu Jiřinu spíš, než splnit vojenskou povinnost. Jak byla Jiřina vysoká, tak na pohřbu mezi všemi těmi asijskými generály čněla. Něco jako taková elegantní vlajková loď.
Ono totiž již v Asii se jí podařilo dosáhnout značné popularity. Zpívala tam karaoke a také živě s orchestrem, když nějaký (jakýkoli vlastně) zahostoval až tam. Za jejího působení byla česká ambasáda kulturním centrem severní Koreji.

Po letech. Johny mrtvý, slavná epocha ta tam. Jiřina sedí opuštěná ve svém bytě v Pardubicích. Učí na hudební škole, ve volných chvílích hraje na piáno a pije u toho všechny ty kořalky s naloženými pavouky a ještěrkami, které si se strejdou kdysi z Asie dovezli. Na večer si napouští až po okraj vanu, ve které se jí zjevuje strýcův duch. Hovoří s ním a ráno se probouzí na lůžku celá mokrá, aniž by věděla, jak se do postele dostala, a aniž by si byla jistá, jestli je to voda z vany, ve které se koupe, nebo vlastní pot.

Jiřinin den se proměnil v noc a noc v den. Přestala pracovat a ze všeho toho smutku a vytržení dostala rakovinu prsu, která skončila amputací jejího pravého ňadra. Ani tehdy však neztratila na své  dryáčnicky živé energii a životní síle.

Když k nám k rodičům do paneláku vždycky jednou za čas v rámci svých pravidelných návštěv příbuzenstva přibyla, bylo mi jasné, že se bude dít něco jako třídenní mejdan. Byl to svátek větší, než moje narozeniny. Jiřina kouřila Sparty a od rána popíjela v kuchyni rum tuzemák, na který tehdy v Pardubicích přešla, když všechny lihoviny s ještěrkami byly už vypité.
Moje hodná maminka, přestože vždy na druhý den ráno vstávala do práce, s ní večer usedla za stůl a do rána poslouchala historky z Jiřinina bouřlivého života. Někdy i o půl třetí ráno spolu dvojhlasně zpívaly - matka střízlivá, a teta jak zákon káže. Matka se pak ráno na chodbě styděla před sousedy, jen před tetou si nikdy nedovolila vypustit jediné slovo. Jiřina byla v naší rodině autorita. Já jsem se zatajeným dechem vždy všechno poslouchala a to jak napřímo, tak skrze tenké panelákové zdi nebo z úkrytu pod stolem, když na to přišlo.

Tetin přístup k životu byl svérázný a přímý, její rady zněly spíš jako příkazy a pohybovaly se vždy na hranici uvěřitelnosti. Kupříkladu mé problémy s pletí teta navrhla vyřešit střídavým omývaním mého obličeje vřelou a ledovou vodou. Její teorie zněla v tom smyslu, že při horké vodě se póry rozšíří, kdežto při studené zase prudce stáhnou. Maz se z nich během kúry vyloučí ven, pokožka se už dále neznečišťuje.
Teta si také dokázala poradit v mnoha svízelných životních situacích. Když pomáhala mému dědovi, který měl hospodu, za barem, vždy si vybrala toho nejpohlednějšího muže a předběhla se ho sama obsloužit. Objednal si, ona vytáhla lahev a nalila panáka, kterého si objednal nejdříve jemu, a pak druhého hned sobě. Když se muž začal divit, proč platí dva místo jednoho, tak mu drze odvětila: "A já jsem hovno...?!"
Otočila panáčka před jeho zraky do sebe, ovanula ho alkoholovým dechem a usmála se tím nejvíce okouzlujícím úsměvem na světě. Dotyčný byl jejím výkonem vždy ohromen, ani jednou se nezmýlila a to ať šlo o svobodné pány, nebo ženaté.
Jiřina byla krásná a byla osobnost. Vždycky jsem chtěla být jako ona. Bohužel se obávám, že podvědomí mě zradilo a linie mojí submisivní babičky a matky mi podrazila nohy. Tvořím pandán s mužem, kterého mi osud přidělil. Nevzpouzím se příliš, nevzpěčuju. Já su. Tedy jsem.:)

Vzpomínka na tetu Jiřinu mi ale vnukla ideu, která se mi stále dokola vrací. Zkusím na Prevíta její "hovno model", to jest při každé jeho netaktní příležitosti, kdy mě znemožní, zneuctí, vyignoruje či vydráždí k nepříčetnosti před úplně cizími lidmi, zkusím použít tetinu asertivní větu: "A já jsem hovno?!" Uvidíme, co se bude dít. Je mi jasné, že toto zaklínadlo musím pronést s co největší samozřejmostí a grácií, Jiřina byla dáma. Zkusím nejdřív nácvik v domácím prostředí a uvidíme, jestli se povede. Má hovno mantra je na světě. Držte palce!

... To be continued ... Pokračování brzy ...