Teta Jiřina byla skvělá ženská, co se s životem ani muži příliš nepárala. Bohužel nemůžu říct, že bych šla zrovna v jejích šlépějích. Pár let strávených po boku mého Prevíta mě však přivedlo na myšlenku svůj přístup změnit. Musím být ráznější, nestát v koutě, neplakat sama nad sebou ... Pojiřinit se! Lehko se to řekne, hůř dělá, ale neztrácím naději. Držte mi palce!
Když jsme s Prevítem spolu začali chodit, moje pozice vůči němu nebyla zcela výhodná. On byl pracovně úspěšný pětatřicátník na vrcholu svých psychických i fyzických sil. Já holka po škole s holou a navíc poměrně velkou zadnicí. Asi o mě tolik nestál, když si to tak zpětně uvědomuju, což mi bohužel tenkrát absolutně nedošlo. Byla jsem mladá, veselá, nepoznamenaná úmornými dlouhodobými vztahy, tudíž naivní. Chodila jsem si, kam jsem chtěla, spala jsem s kým jsem chtěla. Vlastním hmotným nedostatkem jsem netrpěla, neb všichni okolo mě na tom byli stejně blbě, takže mi to přišlo jako norma, sexu jsem měla, co jsem chtěla. A to několikanásobně více, než mám dnes. Zlatý zlatý časy ...
Ale zpátky na stromy. Prevít. Zpočátku se na mě díval s údivem, s jakým si prohlížíme exotické zviřátko. Přišla jsem mu praštěná, divná, nejspíš zcela mimo jeho představy o dokonalé ženě, která by ho byla hodna a byla mu rovna. Ovšem jednou jsem si spolu něco začali, a on jakožto kluk z rozvedené rodiny, měl v sobě tu trapnou morální povinnost dostát svým závazkům a jaksi mě ... neopustit. To teda neudělal dosud, za což mu nejsem absolutně vůbec vděčná.
Ale tehdy v růžovce, jak já říkám, to s Prevítem ještě šlo. Chodili jsme spolu rádi do kina. Jednou mě vzal takhle do nějakého multiplexu na americký film. Já chtěla romantickou komedii, on střílečku. To je co si zhruba z toho večera pamatuju, a pak ještě jedno z největších ponížení mého života. Vím, že jsem na sobě měla fialové manšestráky ze sekáče. Byly mi trochu krátké, ale k vysokým botám, které jsem tehdy nosila, se myslím docela punkersky šikly. Prevít je nesnášel. Říkal, že v nich vypadám jako trpaslík a že je mám hodit do popelnice. Aby mi koupil jiné klahoty, to ho ovšem nenapadlo, a já jsem tehdy neměla peníze nazbyt. Tak jsem tyhle fialky prostě nosila.
No a tehdy v tom mulťáku, když jsme se chystali zprovodit ze světa poslední zbytky coly, abychom plni očekávání nakročili do sálu, jsme potkali Prevítova kamaráda Káju. Vykračoval si za ruku se svou novou láskou, která se jenom culila a rozpustile pohazovala hřívou ze strany na stranu. Věděla jsem, kdo to je. Toho pána byly tehdy plné noviny. Všude se psalo o tom, jak se známý režisér rozvádí se svou ženou, zanechává jí na starosti jejich dvě malé děti, protože propadl mladé divě, se kterou točil svůj poslední film. Chápala jsem ho, nechápala jsem ji. Ten pán měl obličej jako stárnoucí napapaná paní a krom mozku (asi) na něm nebylo ani zbla sexy. Nicméně, ona byla šťastná. A pyšná. Oni ji držel za ruku a po jejím boku se taktéž dmul jako páv. Ti dva se potkali ve správný čas, všechno klaplo.
S Prevítem se zastavili, pan svou novou přítelkyni představil. Prevít jí potřásl rukou, usmál se na ni a začal žoviálně tlachat a vtipkovat, zatímco já jsem tam stála jako tvrdé Y, mě nepředstavil nikdo.
Herečka mi věnovala jeden krátký pohled plný opovržení a pán si mě ani nevšimnul. To bylo všechno. Prevít mě nepředstavil. Měla jsem na sobě fialky a srandovní kabát po babičce, tak se za mě styděl. Byl to však jeden z momentů, na které nejde zapomenout. V duchu jsem se mu smála, snažila jsem se zachovat nadhled, měla jsem navrch, ale ... V tu chvíli jsem si dokonce neuvědomila, jak hluboce se do mě vzpomínka na ten večer zaryje. Ať jsem chtěla nebo ne, bylo to velké ponížení.
Do teď si tluču hlavou o zeď. Proč jsem tehdy nepoužila kouzelnou formulku tety Jiřiny? Kdybych hrdě přerušila konverzaci těch tří zvoláním "A já jsem hovno?!", kde jsem dneska mohla být?
Nejspíš úplně někde jinde a s někým jiným, anebo sama. Pořád lepší verze, než mít společný dům, kočku a psa s Prevítem.
Žádné komentáře:
Okomentovat