Prevít, na rozdíl od jiných mužů - takzvaných plotařů či křováků, si rád ulevuje do otevřené krajiny. Rozkročí se někde nad okrajem průrvy, nebo na kopci či střeše vysokého domu, hledí před sebe a močí. Často mi přijde, že močí i déle, než co vypil a co ve skutečnosti odpovídá plnosti jeho močového měchýře. Naopak typickým křovákem je manžel mé kamarády Míny. Kdykoliv se vracejí za tmy domů, a to ať už z koncertu, divadla nebo večeře, její muž neudělá těch pár kroků k nim do bytu na záchod, ale vykoná potřebu u svého oblíbeného keře na společné zahradě. Marně ho Mína upozorňuje, že si přes den v tom keříku hrají sousedovic děti. "Déšť to spláchne", zahřímá vždy její Pavel. Po bližší palbě otázek následně prohlásil, že ostřikováním močí na sebe nechce upoutávat pozornost žen v jejich okolí, a už vůbec ne sexy sousedky, co má za manžela policistu a bydlí v prvním patře.
Teorie značení močí je na místě. S Mínou jsme se shodly, že není možné, aby chlapi se chcankama nevylučovali i nějaké množství feromonů.
Prevít naopak na moje popíchnutí na téma jeho exhibicionismu vždy řekne, že kdybych já sama měla co ukazovat, tak bych taky ukázala. Na to konto obvykle rozepínám podprsenku nebo zvedám triko, bez ohledu na to, kdo na protějším svahu průrvy či kopce zrovna kráčí. To se Prevítovi zhusta nelíbí, ale má co chtěl, prevít jeden!
Obecně bych řekla, že čeští muži rádi obchcávají. Močení na veřejnosti se stalo močením pro veřejnost, a je to již jakýsi český fenomén či tradice. V našich chlapech je to jako v kozách. Chcaní je totiž fajn a správný Čech se za něj nestydí. A proč vlastně? Vždyť je přirozené, co je přirozené je i hezké. Navíc přináší úlevu, někdy i slast, nutí dotyčného vytáhnout na světlo boží svůj vercajk. Když čůrám ve stoje, demonstruju, že jsem chlap, ženská chcát ve stoje prostě neumí.
Kdo čůrá, je chlap. Chlap, co čůrá v Čechách, je Čech.
Žádné komentáře:
Okomentovat