Když jsme s prevítem byli v tzv."růžovce", to jest prvním roce našeho vztahu, měli jsme malý skromný podnájem podobný studentskému bydlení. Jedna matračka, stará otlučená kuchyň, protékající záchod a světlík, ve kterém rezonovalo chrchální souseda s paní křičící sprostoty na svoji pubertální dceru. Zkrátka, patinová romantika prvorepublikového bytu před rekonstrukcí. Tehdy jsme neměli ani televizi, k životu nám bohatě stačil počítač s internetem a rádio.
Jednou takhle, bylo to před Vánocemi, hrál se nějaký důležitý hokejový match. Jestli to bylo mistrovství světa nebo Olympiáda ... to už si nevzpomenu, co si ale vzpomenu je, že prevít měl ten den akutní průjem. Nemohl ani do práce, nikam, neb sotva chudák vytáhl paty ze dveří, hrozilo, že se posere.
Byl večer, schylovalo se k zápasu. Naproti v ulici přes cestu hučela hospoda plná chlapů chtivých hokejového utkání. Prevít se dlouho díval z okna tím směrem, zvažoval možnosti svého svěrače, ale nakonec přeci jen zůstal celý smutný doma. Netroufnul si. Místo toho usedl k počítači a snažil se najít přenos utkání na internetu. Dlouho to vypadalo beznadějně. Ukázalo se, že všechny významné televizní stanice světa zaplatily balík za přenosy pro svá vlastní vysílání, dokonce ani Český rozhlas, na který spoléhal jako na poslední možnost, nevyšel. A pak ... to našel ... Vysílání online Reporter, živě ale bez zvuku a videa. Vypadalo to jako chat s reportérem ze stadionu, nic víc, nic míň. Všechna atmosféra byla ta tam, do éteru neteklo nic jiného, než holá hokejová fakta.
V intervalech zhruba jedné minuty se na obrazovce objevovaly jednoduché noticky a vypadalo to zhruba takto:
Naši mají puk na své straně hřiště.
Zhruba po minutě: Šlégr jde na přihrávku. Prevít si olízl rty a zaostřil na prázdné pole počítače. Po 20s: Hanák chytá a míří na soupeřovu polovinu hřiště.
To už prevít nervózně poposedl a utřel si čelo. Z hospody přes ulici se ozvaly první výkřiky.
Po dalších 20s: Fridriksonův pokus sebrat Hanákovi puk se nezdařil. Hanák cílí na branku.
Z hospody naproti burácení. Prevít poskakuje na židli a hypnotizuje monitor s textovým souborem. Hospoda však náhle ztichne. Prevít ještě stále zatíná pěsti a fandí. Nevzdává se. Hospoda zklamaně vydechne. Prevít ještě stále fandí ...
Po minutě: Tyčka. Puk skončil odrazem v hledišti.
Prevít je zklamaný. Odrthne oči od počítače a promne si obličej ... jeho zklamání však trvá jen do té doby, dokud monitor nezobrazí další větu.
Bude se rozstřelovat.
Prevít zvedne hlavu a nasadí si zpátky brýle.
Já: Nechceš si s tím počítačem sednout více k oknu?
Prevít: To je dobrý ...
Usměje se prevít a už zase upřeně zírá na prázdné pole s textem.
Já: Že bys měl i zvukovou kulisu ... z té hospody ...
Prevít zavrtí nesouhlasně hlavou, jakože něco takového on opravdu nepotřebuje, tu však náhle zesiná, udělá škleb, říkám si, proboha, že tam někdo napsal nějakou blbost typu Jágr dostal žlutou kartu nebo tak něco...? Ne. Prevít se chytne za podbřišek, židle letí obloukem a on v předklonu utíká směr toaleta.
Konec krátké ukázky.
A co jsem chtěla říct? Nevěřte tomu, že by chlapi byli bez představivosti! Když na to přijde, jsou si schopni vizualizovat nejen několik svlečených celebrit najednou, ale i celé hokejové utkání s jezdícím pukem, přihrávkami, vařícím davem a upocenými obličeji šťástných či nešťastných hokejových hráčů. Nevadí jim sedět před prázdnou plochou počítače a čekat na tu jednu jedinou větu, kterou reportét na opačné straně světa pro ně nabouchá do kláves. Jejich schopnost imaginace je úplně stejná, ne-li větší, než u žen. Jediným oříškem zůstává ten správný motivační činitel. Dle mého empirického pokusu je to zatím jenom sport a sex, co dokáže přesvědčit prevítovu pravou polovinu mozku k akci. Nyní vymýšlím pokus s jídlem. Prevítovi hodlám servírovat po celý jeden týden špagety s kečupem a každý den budu tvrdit, že to je nějaký konkrétní recept. Pondělí-špagety carbonara, úterý-boloňské špagety, středa-alio olio ... apod. Uvidíme, zda se chytí, zda z hladu a zoufalství na mou hru přistoupí a zapojí svou představivost. Výsledky testu již brzy!:)
Žádné komentáře:
Okomentovat