Velký sen jednoho transexuála

Dnes jsem se dívala na pořad Pološero v České televizi. Bylo to spíše výjimečně, neb televizní stanice v Česku příliš nevyhovují mému naturelu a vkusu. Nicméně, pořad nabídl docela slušnou reportáž o lidech, kteří baží po tělesné proměně z rukou plastického chirurga. Vedle dvou transexuálů tam byla jedna ohromně kozatá modelka a taky paní, která se bojí stárnutí. Postavy byly zachycovány při běžných činnostech svého života, mezi svými přáteli a ve svých rodinách. Jejich výpovědi byly prokládány názory socioložky a zoologa, což tvořilo lehce bizarní koláž. Takové ty trapné situace, když přeoperovaný muž se svým manželem otevřou před čočkami televizních kamer ledničku a přirozeně zahlaholí, "miláčku, co si dnes uvaříme?", a do toho promluví hlava socioložky něco o tom, jak se všichni snažíme o naplnění svých sociálních rolí.
V důsledku pořad vrhnul nějaké světlo i na mě. Nezbylo mi, než reflektovat svůj vlastní život a taky mou volbu životního partnera, která bohužel, jak zde již nějaký ten den čtete, zatím nebyla příliš vydařená.

Jeden z přeoperovaných mužů Vlaďka, původně Vladimír, v pořadu prohlásil, že jeho největším snem je, aby mu po hormonech narostla pěkná prsa, mohl se vdát v bílých šatech a osvojit si dítě. V jeho zhruba šedesáti letech při prořídlých blond vlasech, mastných zelených stínech rozpatlaných po celé ploše vnitřního i vnějšího očního oblouku a zástěrošatech, které demonstroval coby symbol své nové identity, mi připadal celý ten sen roven snu dítěte stát se Gagarinem. Ale jak dobře víme, nic není nemožné.
Co mě ovšem trochu zarazilo je fakt, že já sama jsem o bílých šatech a svatbě nikdy nesnila. V dětství jsem se v roli družičky účastnila nejednoho svatebního veselí a nikdy mi na tom nepřišlo nic lákavého. Svatba je mnohem větší zážitek, když ji nemusíte platit a organizovat! A největší zážitek je, když jste dítě a můžete vše pozorovat zpod dlouhého stolu přikrytého bílým ubrusem na svatební hostině. Vidíte opilé strýce omacávat svoje mladší sestřenice za zády svých seschlých či naopak tučných dam, výbuchy dlouho potlačovaných sporů a nenávistí, exhibice mindrákovců, kteří odešli ze svých rodin a krajů, aby zjistili, že venku je to ještě horší, než doma. Klid těch několika mála spokojených, kteří se přišli opravdu jen dobře pobavit, je v důsledku vzácně výjimečný a vlastně zneklidňující. Generuje otázky typu, "Ten Karel je ňáky klidný, jestli on nemá rakovinu!" nebo "Karla se pořád usmívá, že je zase těhotná?!"

Já mít svatbu nikdy nebudu. Prevít to oznámil mým rodičům při jejich poslední návštěvě u nás. Bylo mi jich líto. Plánovali si, že když máme společný dům, kočku a psa, tak logicky jsou na řadě svatba a děti. No, ani jedno nebude a ne že by mě to nějak zásadně mrzelo.
Vím, že Prevít by nepřežil ten akt ponížení při pokleknutí na koleno a vyslovení svých citů takové nimře jako jsem já! Na druhou stranu si ve své nejistotě možná netroufá. Neví, zda bych se mu nevysmála a neřekla, že si ho vezmu, pouze pokud vynese ten smradlavý odpadkový koš, který již několik dnů trůni v předsíni a čeká jenom na něj. Navíc by jistě nebyl ochoten investovat do takové zbytečnosti jako je nějaký drahý prsten a následně pohoštění pro padesát a více lidí. To ni ni ni!

Vrcholem Prevítovy investice do mě byla odjakživa kytka, případně čokoládová tyčinka z benzínové pumpy. Květinu zakoupil již asi šestkrát v rámci našeho několikaletého vztahu. Vychází to zhruba na jednu kytku ročně, vždy singl růže nebo něco ekonomického, žádné pugéty. Poslední z mých kytek od Prevíta byla marcipánová růžička. Chtěla jsem si ji původně dát ke kávě, ale bohužel mi spadla na zem a oblízl ji pes, tak jsem ji vložila do prázdné lahve od vína a vystavila jako relikvii.
Práší se na ni a občas ji i s vázou shodí na linku kočka, takže postupně má marcipánka opadává. Její sladké lístky se nám lepí na papuče a zavrtávají se do koberců, pokud je nestihne zvířectvo zavčas zkonzumovat.
Marcipánka se stala symbolem mého vztahu s Prevítem - mužem mých nočních můr. Naše partnerství již několik let eroduje, jen ne a ne se rozpadnout. Někdy je sladké až k zadušení nebo k zašlapání do koberce.