Každá, kdo jste kdy chvíli žila, nebo jenom chodila s nějakým prevítem jistě víte, kdy je prevít v rámci Vašeho vzájemného vztahu nejšťastnější. Není to ani při romantické večeři nad městem, ani při bowlingu s přáteli, dokonce ani při projíždce v kabrioletu značky Bugatti, který Vám s důvěrou zapůjčil Váš šéf a Vy jste ho s nedůvěrou a sebezapřením nechala prevítovi řídit. Ne ne ne ... prevít je nejvíc spokojený, když Vy sama jste na dně. Jen v takovém případě totiž narůstá jeho vlastní potřebnost a důležitost. Prevít se rád stylizuje do podoby rádce, kamaráda, souputníka a ze všeho nejraději do podoby zachránce.
Nikdy bych nevěřila tomu, že cizí neštěstí dokáže způsobit někomu příjemné pocity související s lechtáním jeho nedomrlého ega, kdyby mě o tom loni v létě nepřesvědčila jedna konkrétní historka. Chystala jsem se s holkama na pravidelný babinec k výročí narozenin jedné z nich. Těšila jsem i netěšila. Jsem s holkama ráda, ale vím, že dřív nebo později při pár sklenicích vína dojde na lámání chleba ... já tomu už říkám "křížový výslech". Mám nejhorší vztah ze všech, a dost se za něj stydím. Proto se přiznávám bez mučení, že ne všechny okolnosti a historky dobrovolně sypu z rukávu, některé prostě zamlčuju, jiné si přibarvím tak, abych z nich nevypadla jako totální idiot a masochista... no, znáte to. Kareta se zase chlubí, jak je její soužití po osmi letech manželsví pořád růžové, nikdo tomu už dávno nevěříme, ba naopak v nás roste podezření, že jí Ítý zahýbá, ale jsme zticha. Nikdo nic neřekne a necháme ji přitom. Maximálně si pak někdo o půlnoci po několika lahvích bordó trochu rýpne ... ale to je tak vše. Takže, moje úpravy a vymýšlení jsou něco jako "holčičí licence". No a co. Necháme to tak.
Pokračujeme. Je pátek dopo, mentálně se všichni chystáme na víkendový oraz. Já mám před sebou v jedenáct poslední pracovní schůzku, čili oběd. Těším se. Má to být neformální posezení s šéfem, tedy teď již bývalým, neboť po několika letech u nás odchází na jinou pozici. Vím, že se mu jako baba líbím, ale jelikož je to proutník, který oblízl už kde koho v našem nevelkém baráku, nemám zájem a raději zůstávám nedobytnou pokladnicí.
Jaké bylo toho dne moje překvapení, když jsme na obídek nešli ve třech, jak se původně čekalo - já, spolupracovnice Simona zvaná taky inventář a šéfík - ale přibyl k nám ještě jeden mladý, poměrně sexy muž s namakaným tělem a šlachovitýma rukama, no přesně jak to mám ráda. Šéf ho představil jako našeho nového externistu. Po chvilce nezávazné konverzace a po prvním snědeném chodu obědového menu došlo na to, jak trávíme volný čas. Vyklopila jsem pravdu, a pak ... protože všichni mluvili v tom smyslu, co dělají jejich protějšky, jsem poznamenala, že můj přítel rád chodí na ryby, ale já že tomu neholduju. Bohužel Namakanec se té otřesné rybí zmínky, která mi v reálu již několik let znepříjemňovala život, chytil a začal vyzvídat podrobnosti. Jak prevít chytá, na co, kam chodí, které ryby ... po pěti minutách jsme došli k tomu, že se bohužel ... a to už se ve mně málem nikdo krve nedořezal, zná s tím mým pitomcem!
Namakanec byl u vytržení. "To jste Vy???" Kulil na mě bulvy ... "Lucka??!!"
Já jsem nesměle přitakala a pomalu couvala do defenzívy, neb můj šestý smysl čul jakousi čertovinu.
"Páni, vy jste se ale vypracovala ...!"
Sklenice s pitím zůstala přimražená na mých ústech. Jak to doprdele tenhle hejsek myslel...?! Rozhodla jsem se situaci uzavřít jak jinak než s krajním sebevědomím a stočit téma hovoru někam jinam.
"Snažím se", usmála jsem se.
"David říkal, jaké jste měla studijní problémy....", nevzdal to Namakanec, "vypracovala jste se, to je obdivuhodný výkon!"
Zůstala jsem jako opařená, chtělo se mi brečet i řvát současně. Zrál ve mně pocit velké křivdy. Překvapené pohledy Simony a šéfa ... uf, naštěstí už bývalého, mi na dobré náladě nepřidávaly. Ten zkurvysyn Prevít si pustil hubu na špacír a to před úplně cizím člověkem! Jak si to může dovolit??!! Jak mi to může udělat ...???!!!!
Simona mě naštěstí z té trapné situace vyvedla ostrým dotazem směřující na Namakance a jeho předchozí pracovní zkušenosti a úspěchy. Byla jsem vysvobozena. Pro teď vysvobozena. To peklo, co mě čekalo v mé hlavě, to nechtějte zažít.
U dezertu jsem pak dostala ťafku definitivní, někdo by to mohl nazvat třeba "třešničkou na dortu". Náš bývalý šéf nám představil Namakance jako svého nástupce. Trochu to na nás kluci ušili, abychom nebyly u oběda příliš upnuté. Tak to se jim povedlo! Ty vole!!! Mohla jsem si přát snad úspěšnější den???:)
Doma jsem s prevítem nepromluvila ani slovo. Na jeho obligátní námitku, že si někam jedu a on chudák se bude muset starat o kočku a o psa jsem suše prohodila, že když mu to nevyhovuje, ať dá psa do útulku. Kočka dva dny bez mé péče vydrží. Křápla jsem dveřmi, a vyplula ven na chodbu. Tam jsem vypnula svůj mobilní telefon a přísámbůh, že ho nezapnu, dokud se nevrátím zpátky do Prahy.
A na chalupě s holkama, jsem se držela plných 42minut. (Měřila jsem si to.) Ten elixír zoufalství a zloby, který posléze následoval, nikomu z Vás nepřeju zažít. Měly jsme s holkama na dva dny o tematiku postaráno, a kdybysme tam byly dýl, ještě stále si máme, o čem povídat. Prevít byl opět, aniž by to chudák věděl, hvězdou seance. Muselo se mu škytat tak, že vyškytal i tu svoji černou duši.
Nicméně, tentokrát jsem se rozhodla, že mu to opravdu nedaruju! Pomsta bude sladká.
Žádné komentáře:
Okomentovat