Paradox mého dětství aneb Jak ze mě naši udělali zrůdu

Když jsem byla malá, přišlo mi, že na módu dětí se příliš nehledělo. Vůbec na děti jako takové se tolik nehledělo, alespoň jako se na ně hledí dnes. Oblečení jsem nosila nejen po starších rodinných příslušnících obého pohlaví, ale i po sousedech nebo známých z ostatních rozvojových zemí. A pak byla ještě horší varianta - byla jsem "oplétána" a "oháčkovávána" a "obšívána" vlastní babičkou, která zarytě odmítala módní výstřelky a vymoženosti západního světa v podobě časopisu Burda Mode, zato o to urputněji lpěla na klasických střizích a inspiracích tuzemského Žena a móda. Do teď si z něj pamatuji rubriku "Móda pro plnoštíhlé". To byla moje noční můra. Zapřísahala jsem se, že tak jako ony nebohé ženy nesmím nikdy dopadnout. Leč ouvej!

Vzhledem k tomu, že jsem v ranném dětství nechtěla příliš jíst, nechutnalo mi, prarodiče z matčiny i otcovy strany investovali mnoho úsilí do toho, mě toho smrtelného hříchu dokázali zbavit. Jídlo je posvátné, jídlo je mana ... vzpomínali na své dětství za reichu. Vyrůstala jsem na chlebech obalených ve vajíčku alias smaženkách, kynutých buchtách, knedlících a koláčích všeho druhu, omeletách, koblížkách a mase ze zabijačky, z kachny, brojlerů, králíků a taky nutrie. V první třídě jsem měla jenom lehce větší břicho, v druhé už i zadek, ve třetí jsem odmítla vyšplhat a udělat kotoul vzad a hvězdu. V létě jsem nosila dlouhé kalhoty a v zimě babiččiny nevkusné svetry, které jsem si vždy řádně vytahala, aby byly co nejvolnější.
Na vesnici u dědečka, mě babky a sousedky častovaly slovy "jsi pěkná", což jsem až po letech pochopila, znamenalo "jsi tlustá".  Bohužel v kombinaci s nekritickýma očima dědy s babičkou ze mě vyrostlo obtloustlé monstrum s patřičně vypracovaným sebevědomím.
Podle tehdejšího diktátu módy jsem navíc nosila vlasy na ježka, což v rámci mých přirozeně vlnitých vlasů vytvořilo look beran a v odrostlejší podobě potom look květák. K tomu plísňové mrkváče, na které mi vzal míru místní Vietnamec, tehdy první, který k nám do maloměsta zabloudil. Byl to exot každým coulem, střízlík hodně asiatského typu, co neuměl česky, a když bral míru na plísňáky, dost necitlivě operoval v oblasti mezinoží. Tehdy si vzpomínám, jak jsem pozorovala obličej mého otce, který se musel hodně držet, aby zachoval dekórum a neprohodil nic netušícího, usměvavého pána oknem našeho panelákového bytu v šestém patře.

Ale zpátky k tématu. V deseti jsem vypadala na čtyřicet a úměrně k tomu jsem měla vyvinuté i sebevědomí. Byla jsem "pěkná", řekly sousedky a děda s babičkou to potvrdili. Dlouhou dobu jsem neměla důvod o sobě pochybovat. Kupodivu čím jsem byla starší, tím víc jsem zjišťovala, že okolí na mou krásu nereaguje vždycky pozitivně a s nadšením...

Zhruba v deseti, jedenácti letech, když jsem se začala zajímat o muže, mi došlo, že ženy, které stály v centru jejich zájmu, vypadají jinak. Nechápala jsem, cítila jsem se krásná a zoufale nedoceněná. Také jsem si všimla, že rodiče mě oproti prarodičům častují názvy jako "strašidlo", "tlustoprdka" nebo "naše hvěééézda" ... a že jejich slova jsou často velmi štiplavá. A tehdy někdy začal klíčil ten šílený vnitřní rozpor, který jsem nepřekonala dodnes. Ani po XY redukčních dietách, cvičích programech, vypínajících krémech a odříkání si s čistým svědomím nedokážu zodpovědět otázku: Jsem nebo nejsem hezká?

Možná taky ještě stále setrvávám se svým prevítem. Nikdy mi neřekl, že mi to sluší, nebo že se mu líbím. Většinou se jenom pousměje, maximálně označí část mého oděvu (nikoli mě) za "dobrou", to jest "vhodnou k užívání". Nenosí mi květiny, neříká mi "miláčku", ani mi nevyjadřuje lásku a něhu. Často od něj slyším, že bych měla cvičit.  

Když se tak zamyslím, proč jsem ho ještě neopustila ... Je to proto, že mě těma kecama drží v permanentním napětí a klinči? Nebo proto, že si na lepšího muže prostě netroufám ...???