Ahoj, jsem Lucie. Je mi 33 let, mám přítele. Poslední dobou se začal
projevovat jako pěkný prevít. Ne, že by do té doby nebyl, ale nebylo to
tak časté. Máme oddělené ložnice. Snažím se od něj držet co nejdál, doma
se zdržuji výhradně v opačné části domu. Intimní kontakt jsme spolu
neměli již několik měsíců.
Bylo to tak. Ráno přijdu do koupelny, vykonat pravidelnou hygienu.
Bohužel dveře jsou zavřené, slyším jen klokotání vody. Jdu tedy alespoň
na WC, říkám si, než chlapec skončí, utřu se, spláchnu a budu ta tam.
Ale ouha, koupelna otevřená a on čaruje něco nad umývadlem. Jdu si tedy
umýt ruce, aby to nebylo jakože "blbé" a ranně pozdravím. Tu si všimnu
zkumavky s močovinou v jeho prackách. Oznámí mi, že jde k lékaři,
výborně, řeknu si, v práci se mu přestalo dařit, to je u něj vždy čas
začít churavět, třeba mu to tnekrát nevyjde a na čas se uklidí do
špitálu. A tu mé zraky spočinou na mém krásném neosecesním skleněném
hrníčku s vlysem včeliček z Babičky Boženy Němcové, který jsme dostala
od kamaráda Janka. Hrníček stojí na umyvadle a já nechápavě rozšířuji
zornice ... na jeho dně trocha zahnědlé žluté tekutiny!
"Děláš si srandu?! Proč sis nevzal skleničku od hořčice, proboha...?!!!", hledím s pusou dokořán.
Prevít se stejnou samozřejmostí: "Proč bych si měl brát nějakou skleničku?"
Já: "Protože ten hrnek můžu tak leda vyhodit...! Je to můj oblíbený hrnek!"
"Proč bys ho měla vyhazovat ...? Se normálně umyje..."
Prevít si myslí, že když mi nachčije do hrnku na kafe, tak je všechno
v pořádku. Myslí si, že si ho vyciglím jarem nebo jiným sajrajtem a
příště si z něj vychutnám svoji kávičku jakoby se nechumelilo. Řekla
jsem mu, že je hovado a kretén.
On na mě začal řvát, že on je hlavně nemocný, jestli jsem si toho
nevšimla. Má zápal prostaty a musí k doktorovi. Hovado jsem tady já,
protože mě zajímá nějaký nějaký debilní posraný hrnek a ne on!
Myslela jsem, že začnu prevíta alespoň nenávidět, ale první fáze je ještě mnohem horší. Začíná mi být jedno.
Žádné komentáře:
Okomentovat