Proč chlapi značkují?

Jak jsem již v jednom svém příspěvku psala, je pozoruhodné, nakolik je pro muže obecně posvátný akt močení. Vyprazdňující se chlapy potká člověk v České republice skoro na každém rohu. Ať v centru města, tak na venkově. S nocí jejich počet roste.

Prevít, na rozdíl od jiných mužů - takzvaných plotařů či křováků, si rád ulevuje do otevřené krajiny. Rozkročí se někde nad okrajem průrvy, nebo na kopci či střeše vysokého domu, hledí před sebe a močí. Často mi přijde, že močí i déle, než co vypil a co ve skutečnosti odpovídá plnosti jeho močového měchýře. Naopak typickým křovákem je manžel mé kamarády Míny. Kdykoliv se vracejí za tmy domů, a to ať už z koncertu, divadla nebo večeře, její muž neudělá těch pár kroků k nim do bytu na záchod, ale vykoná potřebu u svého oblíbeného keře na společné zahradě. Marně ho Mína upozorňuje, že si přes den v tom keříku hrají sousedovic děti. "Déšť to spláchne", zahřímá vždy její Pavel. Po bližší palbě otázek následně prohlásil, že ostřikováním močí na sebe nechce upoutávat pozornost žen v jejich okolí, a už vůbec ne sexy sousedky, co má za manžela policistu a bydlí v prvním patře.
Teorie značení močí je na místě. S Mínou jsme se shodly, že není možné, aby chlapi se chcankama nevylučovali i nějaké množství feromonů.

Prevít naopak na moje popíchnutí na téma jeho exhibicionismu vždy řekne, že kdybych já sama měla co ukazovat, tak bych taky ukázala. Na to konto obvykle rozepínám podprsenku nebo zvedám triko, bez ohledu na to, kdo na protějším svahu průrvy či kopce zrovna kráčí. To se Prevítovi zhusta nelíbí, ale má co chtěl, prevít jeden!

Obecně bych řekla, že čeští muži rádi obchcávají. Močení na veřejnosti se stalo močením pro veřejnost, a je to již jakýsi český fenomén či tradice. V našich chlapech je to jako v kozách. Chcaní je totiž fajn a správný Čech se za něj nestydí. A proč vlastně? Vždyť je přirozené, co je přirozené je i hezké. Navíc přináší úlevu, někdy i slast, nutí dotyčného vytáhnout na světlo boží svůj vercajk. Když čůrám ve stoje, demonstruju, že jsem chlap, ženská chcát ve stoje prostě neumí.

Kdo čůrá, je chlap. Chlap, co čůrá v Čechách, je Čech.



     

Pozdě Jiřinu honit!

Teta Jiřina byla skvělá ženská, co se s životem ani muži příliš nepárala. Bohužel nemůžu říct, že bych šla zrovna v jejích šlépějích. Pár let strávených po boku mého Prevíta mě však přivedlo na myšlenku svůj přístup změnit. Musím být ráznější, nestát v koutě, neplakat sama nad sebou ... Pojiřinit se! Lehko se to řekne, hůř dělá, ale neztrácím naději. Držte mi palce!

Když jsme s Prevítem spolu začali chodit, moje pozice vůči němu nebyla zcela výhodná. On byl pracovně úspěšný pětatřicátník na vrcholu svých psychických i fyzických sil. Já holka po škole s holou a navíc poměrně velkou zadnicí. Asi o mě tolik nestál, když si to tak zpětně uvědomuju, což mi bohužel tenkrát absolutně nedošlo. Byla jsem mladá, veselá, nepoznamenaná úmornými dlouhodobými vztahy, tudíž naivní. Chodila jsem si, kam jsem chtěla, spala jsem s kým jsem chtěla. Vlastním hmotným nedostatkem jsem netrpěla, neb všichni okolo mě na tom byli stejně blbě, takže mi to přišlo jako norma, sexu jsem měla, co jsem chtěla. A to několikanásobně více, než mám dnes. Zlatý zlatý časy ...

Ale zpátky na stromy. Prevít. Zpočátku se na mě díval s údivem, s jakým si prohlížíme exotické zviřátko. Přišla jsem mu praštěná, divná, nejspíš zcela mimo jeho představy o dokonalé ženě, která by ho byla hodna a byla mu rovna. Ovšem jednou jsem si spolu něco začali, a on jakožto kluk z rozvedené rodiny, měl v sobě tu trapnou morální povinnost dostát svým závazkům a jaksi mě ... neopustit. To teda neudělal dosud, za což mu nejsem absolutně vůbec vděčná.

Ale tehdy v růžovce, jak já říkám, to s Prevítem ještě šlo. Chodili jsme spolu rádi do kina. Jednou mě vzal takhle do nějakého multiplexu na americký film. Já chtěla romantickou komedii, on střílečku. To je co si zhruba z toho večera pamatuju, a pak ještě jedno z největších ponížení mého života. Vím, že jsem na sobě měla fialové manšestráky ze sekáče. Byly mi trochu krátké, ale k vysokým botám, které jsem tehdy nosila, se myslím docela punkersky šikly. Prevít je nesnášel. Říkal, že v nich vypadám jako trpaslík a že je mám hodit do popelnice. Aby mi koupil jiné klahoty, to ho ovšem nenapadlo, a já jsem tehdy neměla peníze nazbyt. Tak jsem tyhle fialky prostě nosila.
No a tehdy v tom mulťáku, když jsme se chystali zprovodit ze světa poslední zbytky coly, abychom plni očekávání nakročili do sálu, jsme potkali Prevítova kamaráda Káju. Vykračoval si za ruku se svou novou láskou, která se jenom culila a rozpustile pohazovala hřívou ze strany na stranu. Věděla jsem, kdo to je. Toho pána byly tehdy plné noviny. Všude se psalo o tom, jak se známý režisér rozvádí se svou ženou, zanechává jí na starosti jejich dvě malé děti, protože propadl mladé divě, se kterou točil svůj poslední film. Chápala jsem ho, nechápala jsem ji. Ten pán měl obličej jako stárnoucí napapaná paní a krom mozku (asi) na něm nebylo ani zbla sexy. Nicméně, ona byla šťastná. A pyšná. Oni ji držel za ruku a po jejím boku se taktéž dmul jako páv. Ti dva se potkali ve správný čas, všechno klaplo.
S Prevítem se zastavili, pan svou novou přítelkyni představil. Prevít jí potřásl rukou, usmál se na ni a začal žoviálně tlachat a vtipkovat, zatímco já jsem tam stála jako tvrdé Y, mě nepředstavil nikdo.
Herečka mi věnovala jeden krátký pohled plný opovržení a pán si mě ani nevšimnul. To bylo všechno. Prevít mě nepředstavil. Měla jsem na sobě fialky a srandovní kabát po babičce, tak se za mě styděl. Byl to však jeden z momentů, na které nejde zapomenout. V duchu jsem se mu smála, snažila jsem se zachovat nadhled, měla jsem navrch, ale ... V tu chvíli jsem si dokonce neuvědomila, jak hluboce se do mě vzpomínka na ten večer zaryje. Ať jsem chtěla nebo ne, bylo to velké ponížení.

Do teď si tluču hlavou o zeď. Proč jsem tehdy nepoužila kouzelnou formulku tety Jiřiny? Kdybych hrdě přerušila konverzaci těch tří zvoláním "A já jsem hovno?!", kde jsem dneska mohla být?

Nejspíš úplně někde jinde a s někým jiným, anebo sama. Pořád lepší verze, než mít společný dům, kočku a psa s Prevítem.

     

Scény ze života: Otec a dcera

Youtube je skvělý zdroj inspirace. Kam se na něj hrabe televize! Zrovna dneska jsem objevila síťový dialog mezi tátou a jeho dcerou. Tenhle americký příběh mi připomíná moje dětství. O svém otci promluvím, až přijde čas. Myslím, že Američani jsou oproti klasickým českým fotrům docela gentlemani...

OTEC DCEŘI:

DCERA OTCI:

Nejhorší je, že dnes už soucítím s oběma. Asi začínám stárnout ...:(

Moje fantastická teta Jiřina

Jistě se mnou budete souhlasit, že dětství je v rámci lidského života tou nejdůležitější etapou. Když máte milující rodinu, která Vás jenom neotročí, ale dá Vám přísnost i lásku, a nechá Vám svobodu pohybu a svobodu se rozhodnout, když vyrůstáte obklopeni lidmi a zvířaty a ze zdí babiččiny ložnice na Vás hledí svaté obrázky a z kopce nad vesnicí stále hrozí gotický hrad a pod ním přívětivý katolický kostel plný naděje v odpuštění, nemůže z Vás vyrůst svině, pokroucenec nebo vrah. Neznamená to ovšem, že později ve svém životě přesně takové lidi nepotkáte, nebo dokonce nepřitahujete. Cítí z Vás tu pohodu a štěstí Vaší minulosti, tu dobrou náturu a otevřenou mysl a chtějí na Vás drobénku parazitovat. A pak se jednou stane, že se sotva vlečete, všechno Vás bolí a ejhle, on Vám na hřbetě rajtuje pěkný Prevít.

Jsou Velikonoce a nedá mi to nezavzpomínat na svou oblíbenou tetu, která byla něco jako můj dětský ženský vzor.

Teta Jiřina.

Její slavnou éru jsem bohužel nezažila, byla jsem tehdy příliš malá. Jiřina nebyla moje přímá teta, byla to sestřenice mého dědy. Naše rodina byla velká, vzájemně propojená předivem vzájemnostních sítí a vazeb. Všichni jsme se dobře znali a navštěvovali o velký svátcích a narozeninách. Byla to krásná doba, kdy lidé drželi víc pohromadě, alespoň jsem z toho měla ten pocit.

Jiřina měla pohnutý život. Byla to vysoká blondýna, veselá a společenská, se sebevědomím hodným významné herečky. Pocházela z hudební rodiny - její táta byl pan řídící, tedy ředitel hudební školy. Jiřka i její sestra se věnovaly hudbě, a jelikož Jiřina vynikala silným sametovým hlasem, brzy nastartovala kariéru poloprofesionální zpěvačky. Zpívala na zábavách, svatbách a plesích, jezdila s malým orchestrem. Její první manželství se příliš nevyvedlo. Měla za muže Slováka - krasavce a macha - který jí z života udělal peklo na zemi. Psychicky ji týral, a dokonce prý i bil, vyčítal jí, že byla neplodná. Jejich krátký vztah skončil rozvodem, což bylo na tu dobu a kraj vlastně docela moderní řešení partnerské krize. Taky ji mohl klidně zabít.

Já jsem zažila až druhého manžela tety, kterým nebyl nikdo jiný, než letec stíhacího letounu a komunistický funkcionář generálmajor Vitečka alias Johny. Říkalo se mu tak, protože byl jeden z mála lidí, kteří vycestovali za režimu do Ameriky a i přes novou zkušenost se vrátili zpátky do totalitního Československa. Za tu jeho vratku mu část příbuzenstva přezdívala Johny-blbec.
Strýc generál nebyl žádný krasavec, měl však jisté charisma. Jiřina se po jeho boku cítila jako pravá dáma a měla konečně partnera, který ji doplňoval. Jejich romance však bohužel neměla dlouho trvat. Při pobytu v demarkační zóně mezi Severní a Jižní Koreou propukla u strýce rakovina plic. Zhoubné bujení v Asii nabralo na intenzitě a ani tým nejlepších evropských lékařů Johnyho nezachránil.
Na jeho pohřeb se tehdy sjeli významní korejští i čínští představitelé, které jsme celá rodina podezřívali, že přijeli omrknout truchlící vdovu Jiřinu spíš, než splnit vojenskou povinnost. Jak byla Jiřina vysoká, tak na pohřbu mezi všemi těmi asijskými generály čněla. Něco jako taková elegantní vlajková loď.
Ono totiž již v Asii se jí podařilo dosáhnout značné popularity. Zpívala tam karaoke a také živě s orchestrem, když nějaký (jakýkoli vlastně) zahostoval až tam. Za jejího působení byla česká ambasáda kulturním centrem severní Koreji.

Po letech. Johny mrtvý, slavná epocha ta tam. Jiřina sedí opuštěná ve svém bytě v Pardubicích. Učí na hudební škole, ve volných chvílích hraje na piáno a pije u toho všechny ty kořalky s naloženými pavouky a ještěrkami, které si se strejdou kdysi z Asie dovezli. Na večer si napouští až po okraj vanu, ve které se jí zjevuje strýcův duch. Hovoří s ním a ráno se probouzí na lůžku celá mokrá, aniž by věděla, jak se do postele dostala, a aniž by si byla jistá, jestli je to voda z vany, ve které se koupe, nebo vlastní pot.

Jiřinin den se proměnil v noc a noc v den. Přestala pracovat a ze všeho toho smutku a vytržení dostala rakovinu prsu, která skončila amputací jejího pravého ňadra. Ani tehdy však neztratila na své  dryáčnicky živé energii a životní síle.

Když k nám k rodičům do paneláku vždycky jednou za čas v rámci svých pravidelných návštěv příbuzenstva přibyla, bylo mi jasné, že se bude dít něco jako třídenní mejdan. Byl to svátek větší, než moje narozeniny. Jiřina kouřila Sparty a od rána popíjela v kuchyni rum tuzemák, na který tehdy v Pardubicích přešla, když všechny lihoviny s ještěrkami byly už vypité.
Moje hodná maminka, přestože vždy na druhý den ráno vstávala do práce, s ní večer usedla za stůl a do rána poslouchala historky z Jiřinina bouřlivého života. Někdy i o půl třetí ráno spolu dvojhlasně zpívaly - matka střízlivá, a teta jak zákon káže. Matka se pak ráno na chodbě styděla před sousedy, jen před tetou si nikdy nedovolila vypustit jediné slovo. Jiřina byla v naší rodině autorita. Já jsem se zatajeným dechem vždy všechno poslouchala a to jak napřímo, tak skrze tenké panelákové zdi nebo z úkrytu pod stolem, když na to přišlo.

Tetin přístup k životu byl svérázný a přímý, její rady zněly spíš jako příkazy a pohybovaly se vždy na hranici uvěřitelnosti. Kupříkladu mé problémy s pletí teta navrhla vyřešit střídavým omývaním mého obličeje vřelou a ledovou vodou. Její teorie zněla v tom smyslu, že při horké vodě se póry rozšíří, kdežto při studené zase prudce stáhnou. Maz se z nich během kúry vyloučí ven, pokožka se už dále neznečišťuje.
Teta si také dokázala poradit v mnoha svízelných životních situacích. Když pomáhala mému dědovi, který měl hospodu, za barem, vždy si vybrala toho nejpohlednějšího muže a předběhla se ho sama obsloužit. Objednal si, ona vytáhla lahev a nalila panáka, kterého si objednal nejdříve jemu, a pak druhého hned sobě. Když se muž začal divit, proč platí dva místo jednoho, tak mu drze odvětila: "A já jsem hovno...?!"
Otočila panáčka před jeho zraky do sebe, ovanula ho alkoholovým dechem a usmála se tím nejvíce okouzlujícím úsměvem na světě. Dotyčný byl jejím výkonem vždy ohromen, ani jednou se nezmýlila a to ať šlo o svobodné pány, nebo ženaté.
Jiřina byla krásná a byla osobnost. Vždycky jsem chtěla být jako ona. Bohužel se obávám, že podvědomí mě zradilo a linie mojí submisivní babičky a matky mi podrazila nohy. Tvořím pandán s mužem, kterého mi osud přidělil. Nevzpouzím se příliš, nevzpěčuju. Já su. Tedy jsem.:)

Vzpomínka na tetu Jiřinu mi ale vnukla ideu, která se mi stále dokola vrací. Zkusím na Prevíta její "hovno model", to jest při každé jeho netaktní příležitosti, kdy mě znemožní, zneuctí, vyignoruje či vydráždí k nepříčetnosti před úplně cizími lidmi, zkusím použít tetinu asertivní větu: "A já jsem hovno?!" Uvidíme, co se bude dít. Je mi jasné, že toto zaklínadlo musím pronést s co největší samozřejmostí a grácií, Jiřina byla dáma. Zkusím nejdřív nácvik v domácím prostředí a uvidíme, jestli se povede. Má hovno mantra je na světě. Držte palce!

... To be continued ... Pokračování brzy ... 





   

Velký sen jednoho transexuála

Dnes jsem se dívala na pořad Pološero v České televizi. Bylo to spíše výjimečně, neb televizní stanice v Česku příliš nevyhovují mému naturelu a vkusu. Nicméně, pořad nabídl docela slušnou reportáž o lidech, kteří baží po tělesné proměně z rukou plastického chirurga. Vedle dvou transexuálů tam byla jedna ohromně kozatá modelka a taky paní, která se bojí stárnutí. Postavy byly zachycovány při běžných činnostech svého života, mezi svými přáteli a ve svých rodinách. Jejich výpovědi byly prokládány názory socioložky a zoologa, což tvořilo lehce bizarní koláž. Takové ty trapné situace, když přeoperovaný muž se svým manželem otevřou před čočkami televizních kamer ledničku a přirozeně zahlaholí, "miláčku, co si dnes uvaříme?", a do toho promluví hlava socioložky něco o tom, jak se všichni snažíme o naplnění svých sociálních rolí.
V důsledku pořad vrhnul nějaké světlo i na mě. Nezbylo mi, než reflektovat svůj vlastní život a taky mou volbu životního partnera, která bohužel, jak zde již nějaký ten den čtete, zatím nebyla příliš vydařená.

Jeden z přeoperovaných mužů Vlaďka, původně Vladimír, v pořadu prohlásil, že jeho největším snem je, aby mu po hormonech narostla pěkná prsa, mohl se vdát v bílých šatech a osvojit si dítě. V jeho zhruba šedesáti letech při prořídlých blond vlasech, mastných zelených stínech rozpatlaných po celé ploše vnitřního i vnějšího očního oblouku a zástěrošatech, které demonstroval coby symbol své nové identity, mi připadal celý ten sen roven snu dítěte stát se Gagarinem. Ale jak dobře víme, nic není nemožné.
Co mě ovšem trochu zarazilo je fakt, že já sama jsem o bílých šatech a svatbě nikdy nesnila. V dětství jsem se v roli družičky účastnila nejednoho svatebního veselí a nikdy mi na tom nepřišlo nic lákavého. Svatba je mnohem větší zážitek, když ji nemusíte platit a organizovat! A největší zážitek je, když jste dítě a můžete vše pozorovat zpod dlouhého stolu přikrytého bílým ubrusem na svatební hostině. Vidíte opilé strýce omacávat svoje mladší sestřenice za zády svých seschlých či naopak tučných dam, výbuchy dlouho potlačovaných sporů a nenávistí, exhibice mindrákovců, kteří odešli ze svých rodin a krajů, aby zjistili, že venku je to ještě horší, než doma. Klid těch několika mála spokojených, kteří se přišli opravdu jen dobře pobavit, je v důsledku vzácně výjimečný a vlastně zneklidňující. Generuje otázky typu, "Ten Karel je ňáky klidný, jestli on nemá rakovinu!" nebo "Karla se pořád usmívá, že je zase těhotná?!"

Já mít svatbu nikdy nebudu. Prevít to oznámil mým rodičům při jejich poslední návštěvě u nás. Bylo mi jich líto. Plánovali si, že když máme společný dům, kočku a psa, tak logicky jsou na řadě svatba a děti. No, ani jedno nebude a ne že by mě to nějak zásadně mrzelo.
Vím, že Prevít by nepřežil ten akt ponížení při pokleknutí na koleno a vyslovení svých citů takové nimře jako jsem já! Na druhou stranu si ve své nejistotě možná netroufá. Neví, zda bych se mu nevysmála a neřekla, že si ho vezmu, pouze pokud vynese ten smradlavý odpadkový koš, který již několik dnů trůni v předsíni a čeká jenom na něj. Navíc by jistě nebyl ochoten investovat do takové zbytečnosti jako je nějaký drahý prsten a následně pohoštění pro padesát a více lidí. To ni ni ni!

Vrcholem Prevítovy investice do mě byla odjakživa kytka, případně čokoládová tyčinka z benzínové pumpy. Květinu zakoupil již asi šestkrát v rámci našeho několikaletého vztahu. Vychází to zhruba na jednu kytku ročně, vždy singl růže nebo něco ekonomického, žádné pugéty. Poslední z mých kytek od Prevíta byla marcipánová růžička. Chtěla jsem si ji původně dát ke kávě, ale bohužel mi spadla na zem a oblízl ji pes, tak jsem ji vložila do prázdné lahve od vína a vystavila jako relikvii.
Práší se na ni a občas ji i s vázou shodí na linku kočka, takže postupně má marcipánka opadává. Její sladké lístky se nám lepí na papuče a zavrtávají se do koberců, pokud je nestihne zvířectvo zavčas zkonzumovat.
Marcipánka se stala symbolem mého vztahu s Prevítem - mužem mých nočních můr. Naše partnerství již několik let eroduje, jen ne a ne se rozpadnout. Někdy je sladké až k zadušení nebo k zašlapání do koberce.

Zatančím si na tvém hrobě

Každá, kdo jste kdy chvíli žila, nebo jenom chodila s nějakým prevítem jistě víte, kdy je prevít v rámci Vašeho vzájemného vztahu nejšťastnější. Není to ani při romantické večeři nad městem, ani při bowlingu s přáteli, dokonce ani při projíždce v kabrioletu značky Bugatti, který Vám s důvěrou zapůjčil Váš šéf a Vy jste ho s nedůvěrou a sebezapřením nechala prevítovi řídit. Ne ne ne ... prevít je nejvíc spokojený, když Vy sama jste na dně. Jen v takovém případě totiž narůstá jeho vlastní potřebnost a důležitost. Prevít se rád stylizuje do podoby rádce, kamaráda, souputníka a ze všeho nejraději do podoby zachránce.

Nikdy bych nevěřila tomu, že cizí neštěstí dokáže způsobit někomu příjemné pocity související s lechtáním jeho nedomrlého ega, kdyby mě o tom loni v létě nepřesvědčila jedna konkrétní historka. Chystala jsem se s holkama na pravidelný babinec k výročí narozenin jedné z nich. Těšila jsem i netěšila. Jsem s holkama ráda, ale vím, že dřív nebo později při pár sklenicích vína dojde na lámání chleba ... já tomu už říkám "křížový výslech". Mám nejhorší vztah ze všech, a dost se za něj stydím. Proto se přiznávám bez mučení, že ne všechny okolnosti a historky dobrovolně sypu z rukávu, některé prostě zamlčuju, jiné si přibarvím tak, abych z nich nevypadla jako totální idiot a masochista... no, znáte to. Kareta se zase chlubí, jak je její soužití po osmi letech manželsví pořád růžové, nikdo tomu už dávno nevěříme, ba naopak v nás roste podezření, že jí Ítý zahýbá, ale jsme zticha. Nikdo nic neřekne a necháme ji přitom. Maximálně si pak někdo o půlnoci po několika lahvích bordó trochu rýpne ... ale to je tak vše. Takže, moje úpravy a vymýšlení jsou něco jako "holčičí licence". No a co. Necháme to tak.  

Pokračujeme. Je pátek dopo, mentálně se všichni chystáme na víkendový oraz. Já mám před sebou v jedenáct poslední pracovní schůzku, čili oběd. Těším se. Má to být neformální posezení s šéfem, tedy teď již bývalým, neboť po několika letech u nás odchází na jinou pozici. Vím, že se mu jako baba líbím, ale jelikož je to proutník, který oblízl už kde koho v našem nevelkém baráku, nemám zájem a raději zůstávám nedobytnou pokladnicí.
Jaké bylo toho dne moje překvapení, když jsme na obídek nešli ve třech, jak se původně čekalo - já, spolupracovnice Simona zvaná taky inventář a šéfík - ale přibyl k nám ještě jeden mladý, poměrně sexy muž s namakaným tělem a šlachovitýma rukama, no přesně jak to mám ráda. Šéf ho představil jako našeho nového externistu. Po chvilce nezávazné konverzace a po prvním snědeném chodu obědového menu došlo na to, jak trávíme volný čas. Vyklopila jsem pravdu, a pak ... protože všichni mluvili v tom smyslu, co dělají jejich protějšky, jsem poznamenala, že můj přítel rád chodí na ryby, ale já že tomu neholduju. Bohužel Namakanec se té otřesné rybí zmínky, která mi v reálu již několik let znepříjemňovala život, chytil a začal vyzvídat podrobnosti. Jak prevít chytá, na co, kam chodí, které ryby ... po pěti minutách jsme došli k tomu, že se bohužel ... a to už se ve mně málem nikdo krve nedořezal, zná s tím mým pitomcem!
Namakanec byl u vytržení. "To jste Vy???" Kulil na mě bulvy ... "Lucka??!!"
Já jsem nesměle přitakala a pomalu couvala do defenzívy, neb můj šestý smysl čul jakousi čertovinu.
"Páni, vy jste se ale vypracovala ...!"
Sklenice s pitím zůstala přimražená na mých ústech. Jak to doprdele tenhle hejsek myslel...?! Rozhodla jsem se situaci uzavřít jak jinak než s krajním sebevědomím a stočit téma hovoru někam jinam.
"Snažím se", usmála jsem se.
"David říkal, jaké jste měla studijní problémy....", nevzdal to Namakanec, "vypracovala jste se, to je obdivuhodný výkon!"
Zůstala jsem jako opařená, chtělo se mi brečet i řvát současně. Zrál ve mně pocit velké křivdy. Překvapené pohledy Simony a šéfa ... uf, naštěstí už bývalého, mi na dobré náladě nepřidávaly. Ten zkurvysyn Prevít si pustil hubu na špacír a to před úplně cizím člověkem! Jak si to může dovolit??!! Jak mi to může udělat ...???!!!!
Simona mě naštěstí z té trapné situace vyvedla ostrým dotazem směřující na Namakance a jeho předchozí pracovní zkušenosti a úspěchy. Byla jsem vysvobozena. Pro teď vysvobozena. To peklo, co mě čekalo v mé hlavě, to nechtějte zažít.
U dezertu jsem pak dostala ťafku definitivní, někdo by to mohl nazvat třeba "třešničkou na dortu". Náš bývalý šéf nám představil Namakance jako svého nástupce. Trochu to na nás kluci ušili, abychom nebyly u oběda příliš upnuté. Tak to se jim povedlo! Ty vole!!! Mohla jsem si přát snad úspěšnější den???:)

Doma jsem s prevítem nepromluvila ani slovo. Na jeho obligátní námitku, že si někam jedu a on chudák se bude muset starat o kočku a o psa jsem suše prohodila, že když mu to nevyhovuje, ať dá psa do útulku. Kočka dva dny bez mé péče vydrží. Křápla jsem dveřmi, a vyplula ven na chodbu. Tam jsem vypnula svůj mobilní telefon a přísámbůh, že ho nezapnu, dokud se nevrátím zpátky do Prahy.

A na chalupě s holkama, jsem se držela plných 42minut. (Měřila jsem si to.) Ten elixír zoufalství a zloby, který posléze následoval, nikomu z Vás nepřeju zažít. Měly jsme s holkama na dva dny o tematiku postaráno, a kdybysme tam byly dýl, ještě stále si máme, o čem povídat. Prevít byl opět, aniž by to chudák věděl, hvězdou seance. Muselo se mu škytat tak, že vyškytal i tu svoji černou duši.

Nicméně, tentokrát jsem se rozhodla, že mu to opravdu nedaruju! Pomsta bude sladká.





  
   

Muži a imaginace

Na ženských serverech čtu často články o pravých a levých hemisférách mozku a o tom, jak ženy zapojují více tu pravou - kreativní, duchovní a imaginární ... a méně onu levou - racionální a analytickou, a jak to muži dělají přesně naopak. Vlastní zkušenost mi ale odhalila, že chlap dokáže dle potřeby přepínat zleva doprava a zpět, a to bez větších problémů, za předpokladu, že je k tomu náležitě motivován.

Když jsme s prevítem byli v tzv."růžovce", to jest prvním roce našeho vztahu, měli jsme malý skromný podnájem podobný studentskému bydlení. Jedna matračka, stará otlučená kuchyň, protékající záchod a světlík, ve kterém rezonovalo chrchální souseda s paní křičící sprostoty na svoji pubertální dceru. Zkrátka, patinová romantika prvorepublikového bytu před rekonstrukcí. Tehdy jsme neměli ani televizi, k životu nám bohatě stačil počítač s internetem a rádio.
Jednou takhle, bylo to před Vánocemi, hrál se nějaký důležitý hokejový match. Jestli to bylo mistrovství světa nebo Olympiáda ... to už si nevzpomenu, co si ale vzpomenu je, že prevít měl ten den akutní průjem. Nemohl ani do práce, nikam, neb sotva chudák vytáhl paty ze dveří, hrozilo, že se posere.

Byl večer, schylovalo se k zápasu. Naproti v ulici přes cestu hučela hospoda plná chlapů chtivých hokejového utkání. Prevít se dlouho díval z okna tím směrem, zvažoval možnosti svého svěrače, ale nakonec přeci jen zůstal celý smutný doma. Netroufnul si. Místo toho usedl k počítači a snažil se najít přenos utkání na internetu. Dlouho to vypadalo beznadějně. Ukázalo se, že všechny významné televizní stanice světa zaplatily balík za přenosy pro svá vlastní vysílání, dokonce ani Český rozhlas, na který spoléhal jako na poslední možnost, nevyšel. A pak ... to našel ... Vysílání online Reporter, živě ale bez zvuku a videa. Vypadalo to jako chat s reportérem ze stadionu, nic víc, nic míň. Všechna atmosféra byla ta tam, do éteru neteklo nic jiného, než holá hokejová fakta.

V intervalech zhruba jedné minuty se na obrazovce objevovaly jednoduché noticky a vypadalo to zhruba takto:
Naši mají puk na své straně hřiště.
Zhruba po minutě: Šlégr jde na přihrávku. Prevít si olízl rty a zaostřil na prázdné pole počítače. Po 20s: Hanák chytá a míří na soupeřovu polovinu hřiště.
To už prevít nervózně poposedl a utřel si čelo. Z hospody přes ulici se ozvaly první výkřiky.
Po dalších 20s:  Fridriksonův pokus sebrat Hanákovi puk se nezdařil. Hanák cílí na branku.
Z hospody naproti burácení. Prevít poskakuje na židli a hypnotizuje monitor s textovým souborem. Hospoda však náhle ztichne. Prevít ještě stále zatíná pěsti a fandí. Nevzdává se. Hospoda zklamaně vydechne. Prevít ještě stále fandí ...
Po minutě: Tyčka. Puk skončil odrazem v hledišti.
Prevít je zklamaný. Odrthne oči od počítače a promne si obličej ... jeho zklamání však trvá jen do té doby, dokud monitor nezobrazí další větu.
Bude se rozstřelovat.
Prevít zvedne hlavu a nasadí si zpátky brýle.
Já: Nechceš si s tím počítačem sednout více k oknu? 
Prevít: To je dobrý ... 
Usměje se prevít a už zase upřeně zírá na prázdné pole s textem.
Já: Že bys měl i zvukovou kulisu ... z té hospody ...
Prevít zavrtí nesouhlasně hlavou, jakože něco takového on opravdu nepotřebuje, tu však náhle zesiná, udělá škleb, říkám si, proboha, že tam někdo napsal nějakou blbost typu Jágr dostal žlutou kartu nebo tak něco...? Ne. Prevít se chytne za podbřišek, židle letí obloukem a on v předklonu utíká směr toaleta.

Konec krátké ukázky.

A co jsem chtěla říct? Nevěřte tomu, že by chlapi byli bez představivosti! Když na to přijde, jsou si schopni vizualizovat nejen několik svlečených celebrit najednou, ale i celé hokejové utkání s jezdícím pukem, přihrávkami, vařícím davem a upocenými obličeji šťástných či nešťastných hokejových hráčů. Nevadí jim sedět před prázdnou plochou počítače a čekat na tu jednu jedinou větu, kterou reportét na opačné straně světa pro ně nabouchá do kláves. Jejich schopnost imaginace je úplně stejná, ne-li větší, než u žen. Jediným oříškem zůstává ten správný motivační činitel. Dle mého empirického pokusu je to zatím jenom sport a sex, co dokáže přesvědčit prevítovu pravou polovinu mozku k akci. Nyní vymýšlím pokus s jídlem. Prevítovi hodlám servírovat po celý jeden týden špagety s kečupem a každý den budu tvrdit, že to je nějaký konkrétní recept. Pondělí-špagety carbonara, úterý-boloňské špagety, středa-alio olio ... apod. Uvidíme, zda se chytí, zda z hladu a zoufalství na mou hru přistoupí a zapojí svou představivost. Výsledky testu již brzy!:)

                            Pro muže jsou sport a sex zážitky, které dokáží rozjitřit jejich fantazii

Scény z manželského života: Alena a Karel

Kamarádce Aleně je 56 let. Nabrnkla si ho, protože jí imponoval. Karel. Byl sice malý postavou, ale o to větší měl charisma. Byl zábavným společníkem. Když se poznali, bylo Aleně 22 let a říkala si, že s takovým mužem chce prožít život, protože ví, že se s ním nikdy nebude nudit.
První kus nábytku, který si koupili do svého družstevního bytu, byl gauč s květinovým vzorem.

... Po 34letech:

Večer. Alena s Karlem sedí před televizní obrazovkou. V televizi běží Angelika. On na ni mluví. Jsou to velmi praktické řeči o tom, jak by si měla přezout na autě letní gumy a ať nečeká, že on to zase zařídí. Alena začenichá a přeruší tok Karlových myšlenek:

Alena: Ty sis upšouk...!

Karel se ohradí. Ne, neupšouk!

Alena si neodpustí jistý podezřívavý tón: Ale jo … cítím to moc dobře!

Karel už razantně protestuje: ... Ty jsi neuvěřitelná, opravdu...!

Ona hystericky: Ty jsi neuvěřitelný! Proč nejdeš na záchod, když víš, že to nesnáším...!

Aleně se chvěje rozrušením chřípí, pak si dá přes nos dlaň a zaškaredí se. Angelika se v televizi líbá s Žofrém. Karel supí, bere ovládač a rychle přepíná na jiný kanál. Sport. Předstírá, že se soustředěně dívá.

Oba mlčí. Alena s přivřenýma očima zničehonic pronese. Kájo ... co kdybysme se rozvedli?

Karel se na ni krátce zadívá: Tak jo. 

A dál sleduje sport.

Alena vezme opatrně ovladač a přepne zpět na Angeliku: Tak jo.
Oba se od sebe zlehka odsunou. 

Sedí na starém květovaném gauči, pod nímž se válí tlustý jezevčík. Jeho řitní otvor se roztáhne a vydá tiché upšouknutí. 

Paradox mého dětství aneb Jak ze mě naši udělali zrůdu

Když jsem byla malá, přišlo mi, že na módu dětí se příliš nehledělo. Vůbec na děti jako takové se tolik nehledělo, alespoň jako se na ně hledí dnes. Oblečení jsem nosila nejen po starších rodinných příslušnících obého pohlaví, ale i po sousedech nebo známých z ostatních rozvojových zemí. A pak byla ještě horší varianta - byla jsem "oplétána" a "oháčkovávána" a "obšívána" vlastní babičkou, která zarytě odmítala módní výstřelky a vymoženosti západního světa v podobě časopisu Burda Mode, zato o to urputněji lpěla na klasických střizích a inspiracích tuzemského Žena a móda. Do teď si z něj pamatuji rubriku "Móda pro plnoštíhlé". To byla moje noční můra. Zapřísahala jsem se, že tak jako ony nebohé ženy nesmím nikdy dopadnout. Leč ouvej!

Vzhledem k tomu, že jsem v ranném dětství nechtěla příliš jíst, nechutnalo mi, prarodiče z matčiny i otcovy strany investovali mnoho úsilí do toho, mě toho smrtelného hříchu dokázali zbavit. Jídlo je posvátné, jídlo je mana ... vzpomínali na své dětství za reichu. Vyrůstala jsem na chlebech obalených ve vajíčku alias smaženkách, kynutých buchtách, knedlících a koláčích všeho druhu, omeletách, koblížkách a mase ze zabijačky, z kachny, brojlerů, králíků a taky nutrie. V první třídě jsem měla jenom lehce větší břicho, v druhé už i zadek, ve třetí jsem odmítla vyšplhat a udělat kotoul vzad a hvězdu. V létě jsem nosila dlouhé kalhoty a v zimě babiččiny nevkusné svetry, které jsem si vždy řádně vytahala, aby byly co nejvolnější.
Na vesnici u dědečka, mě babky a sousedky častovaly slovy "jsi pěkná", což jsem až po letech pochopila, znamenalo "jsi tlustá".  Bohužel v kombinaci s nekritickýma očima dědy s babičkou ze mě vyrostlo obtloustlé monstrum s patřičně vypracovaným sebevědomím.
Podle tehdejšího diktátu módy jsem navíc nosila vlasy na ježka, což v rámci mých přirozeně vlnitých vlasů vytvořilo look beran a v odrostlejší podobě potom look květák. K tomu plísňové mrkváče, na které mi vzal míru místní Vietnamec, tehdy první, který k nám do maloměsta zabloudil. Byl to exot každým coulem, střízlík hodně asiatského typu, co neuměl česky, a když bral míru na plísňáky, dost necitlivě operoval v oblasti mezinoží. Tehdy si vzpomínám, jak jsem pozorovala obličej mého otce, který se musel hodně držet, aby zachoval dekórum a neprohodil nic netušícího, usměvavého pána oknem našeho panelákového bytu v šestém patře.

Ale zpátky k tématu. V deseti jsem vypadala na čtyřicet a úměrně k tomu jsem měla vyvinuté i sebevědomí. Byla jsem "pěkná", řekly sousedky a děda s babičkou to potvrdili. Dlouhou dobu jsem neměla důvod o sobě pochybovat. Kupodivu čím jsem byla starší, tím víc jsem zjišťovala, že okolí na mou krásu nereaguje vždycky pozitivně a s nadšením...

Zhruba v deseti, jedenácti letech, když jsem se začala zajímat o muže, mi došlo, že ženy, které stály v centru jejich zájmu, vypadají jinak. Nechápala jsem, cítila jsem se krásná a zoufale nedoceněná. Také jsem si všimla, že rodiče mě oproti prarodičům častují názvy jako "strašidlo", "tlustoprdka" nebo "naše hvěééézda" ... a že jejich slova jsou často velmi štiplavá. A tehdy někdy začal klíčil ten šílený vnitřní rozpor, který jsem nepřekonala dodnes. Ani po XY redukčních dietách, cvičích programech, vypínajících krémech a odříkání si s čistým svědomím nedokážu zodpovědět otázku: Jsem nebo nejsem hezká?

Možná taky ještě stále setrvávám se svým prevítem. Nikdy mi neřekl, že mi to sluší, nebo že se mu líbím. Většinou se jenom pousměje, maximálně označí část mého oděvu (nikoli mě) za "dobrou", to jest "vhodnou k užívání". Nenosí mi květiny, neříká mi "miláčku", ani mi nevyjadřuje lásku a něhu. Často od něj slyším, že bych měla cvičit.  

Když se tak zamyslím, proč jsem ho ještě neopustila ... Je to proto, že mě těma kecama drží v permanentním napětí a klinči? Nebo proto, že si na lepšího muže prostě netroufám ...???



 




 

Prevít začal značkovat

Ahoj, jsem Lucie. Je mi 33 let, mám přítele. Poslední dobou se začal projevovat jako pěkný prevít. Ne, že by do té doby nebyl, ale nebylo to tak časté. Máme oddělené ložnice. Snažím se od něj držet co nejdál, doma se zdržuji výhradně v opačné části domu. Intimní kontakt jsme spolu neměli již několik měsíců.
Bylo to tak. Ráno přijdu do koupelny, vykonat pravidelnou hygienu. Bohužel dveře jsou zavřené, slyším jen klokotání vody. Jdu tedy alespoň na WC, říkám si, než chlapec skončí, utřu se, spláchnu a budu ta tam. Ale ouha, koupelna otevřená a on čaruje něco nad umývadlem. Jdu si tedy umýt ruce, aby to nebylo jakože "blbé" a ranně pozdravím. Tu si všimnu zkumavky s močovinou v jeho prackách. Oznámí mi, že jde k lékaři, výborně, řeknu si, v práci se mu přestalo dařit, to je u něj vždy čas začít churavět, třeba mu to tnekrát nevyjde a na čas se uklidí do špitálu. A tu mé zraky spočinou na mém krásném neosecesním skleněném hrníčku s vlysem včeliček z Babičky Boženy Němcové, který jsme dostala od kamaráda Janka. Hrníček stojí na umyvadle a já nechápavě rozšířuji zornice ... na jeho dně trocha zahnědlé žluté tekutiny!
"Děláš si srandu?! Proč sis nevzal skleničku od hořčice, proboha...?!!!", hledím s pusou dokořán.
Prevít se stejnou samozřejmostí: "Proč bych si měl brát nějakou skleničku?"
Já: "Protože ten hrnek můžu tak leda vyhodit...! Je to můj oblíbený hrnek!"
"Proč bys ho měla vyhazovat ...? Se normálně umyje..."
Prevít si myslí, že když mi nachčije do hrnku na kafe, tak je všechno v pořádku. Myslí si, že si ho vyciglím jarem nebo jiným sajrajtem a příště si z něj vychutnám svoji kávičku jakoby se nechumelilo. Řekla jsem mu, že je hovado a kretén.
On na mě začal řvát, že on je hlavně nemocný, jestli jsem si toho nevšimla. Má zápal prostaty a musí k doktorovi. Hovado jsem tady já, protože mě zajímá nějaký nějaký debilní posraný hrnek a ne on!
Myslela jsem, že začnu prevíta alespoň nenávidět, ale první fáze je ještě mnohem horší. Začíná mi být jedno.

Souznění s Dextrem

Mám ráda Dextra Morgana. Je to hodný člověk, i když zabiják. Přes den v práci, v noci se mění ve vlka a loví, přitom se snaží nezanedbávat manželku ani rodinu, je to nadmanžel. Má krásné tělo, je mlčenlivý a velmi chytrý. Zatím přelstil každého i toho nejvychytanějšího sériového vraha. Má taky pěkného tatínka, který se mu zjevuje v jeho představách a který mu vždycky dobře radí. Bohužel Dexter ho občas neposlouchá, což generuje komplikace.
Dnes jsem si zkopírovala rozhovor dvou vrahů z šesté série Dextera. Profesora (ON) a jeho bývalého studenta Trevise (ONA), který se stane výkonnou mocí profesorových zlovolných choutek. Vyměnila jsem tyto dvě postavy za neadresného muže a ženu v partnerském vztahu, a hle, najednou mám pocit, že jsem ten rozhovor už někde slyšela:

ANGLICKY:
ONA: Shut up, you shut up!
ON: Are you going to kill me? What you gonna do, Trevis?
ONA: What I want. Just want to be free.
ON: I´ll talk to God. I release you.
ONA: Where to go?
ON: You know where the door is ...

ČESKY:
ONA: Drž hubu, drž hubu!
ON: Zabiješ mě? Nebo co uděláš, Trevisi?
ONA: Udělám, co chci já. Chci svobodu.
ON: Promluvím s Bohem, teď odejdi.
ONA: Ale ... kam mám jít?
ON: Tam, kde jsou dveře...

Děvčata, tak takhle přece ne! Nejsme psychicky nevyrovnaný student Trevis, jenž přišel v dětství o oba rodiče a byl vychovávaný svou starší sestrou. My své partnery přece zvládat umíme ... Nebo? Není to tak, že ve skutečnosti oni ovládají ony nás ... ???

Tenhle rozhovor vnímejme jako prototyp:  Zoufalé "drž hubu, drž hubu" ve skutečnosti znamená - "nechci to už poslouchat, lžeš, nesouhlasím s tebou, ubližuješ mi, konstatně mi ubližuješ, ty prevíte jeden!". Naopak profesorovo "promluvím s Bohem, odejdi" znamená "uklidním se, ale až TY tady nebudeš, já jsem tu pán, já se odsuď nehnu, pokračovat v této konverzaci již nemá smysl, tak odjedi ... hned a už na mě nikdy nezvyšuj hlas, nemáš na to!".

Myslím, že jsme to nadvakrát přeložila dobře. Poučení z tohoto dialogu je poměrně jasné. Příště použij manipulace a nehádej se. Mám kamarádku ze střední, jmenuje se Jana, ale říkáme jí Kareta podle té mořské želvy. Nevím už proč, nějaká blbost, slovní hříčka s krunýřem či co, tak ta kamarádka Kareta, abyste věděli, je dokonalá manželka. Všechno jí v životě klape, jak má a nejvíc její manžel. Vdávala se před třicítkou, vzala si muže, kterého milovala. Byla s ním trpělivá, počkala, až dostuduje IT a stane se programátorem, bude brát osmdesát měsíčně a ona na něj bude konečně pyšná, přestože má mírnou nadváhu a nosí tlusté brýle. Kareta je mistr udělat každého muže na světě šťastným a dokonce i krásným. Její Ítý, jak mu říkáme, po svatbě velmi prokoukl. Nemyslím, že kouzlo Karety spočívá v tom, že by byla bůhvijaká postelová bohyně, ale zkrátka, ta holka dokáže spravit chlapovi sebevědomí! Nevím, jak to přesně dělá v rámci svého každodenního vztahu, neb rutina už zabila nejednoho dobrého herce, nicméně, mám podezření, že Kareta žije jako dokonalá manželka již natolik dlouho, že se opravdu stala tou postavou, co si stvořila. Dokonalou manželkou.

A nyní, jak by viděla a vedla rozhovor ONA a ON - muž a žena - sama Kareta:

KARETOVSKY:
ONA: Miláčku,to je úžasné, jak to máš zmáknuté, ale nechceš si dát něco k jídlu? (pozn: Když bude jíst, nebude mluvit, takže konečně zavře hubu!)
ON: Tebe už to nebaví? Je to nuda...?
ONA: Ne, naopak, je to strašně zajímavé, jen jsem nějaká unavená.
(Chytne se za hlavu.)
ON: Proboha, snad Ti něco není?!
ONA: Ne, ne ... jen se na chvíli natáhnu na gauč.
ON: Tak si lehni, já zatím udělám tu večeři, a pak si dáš taky trošku.

Posun - méně emocí, více slov. Toho jste si asi všimli, ne? Emoce jsou zcela u Karety nahrazeny konverzováním a stočením pozornosti dotyčného k jiným, většinou nepodstatným věcem.Váš prevít je manipulován, aniž by si toho vlastně všiml.
Snad Vám toto malé cvičení stejně jako mně pomůže zvládnout Vaši domácí situaci dřív, než skončí Váš prevít zabalen do igelitu na stole Dextera Morgena  ...  Přeji slunečný hezký den!


 

Test manželů

Kamarádka ze Slovenska dala na svůj facebook zajímavý příspěvek:

Skupina vydatých žien bola na seminári s témou:
"Koľko lásky je ešte vo vašom manželstve?"
Najskôr každá dostala otázku, či ľúbi svojho muža. Všetky povedali áno.
-Kedy ste mu to povedali naposledy? Niektoré odpovedali dnes, ďalšie pred pár dňami, iné že už si ani nepamätajú.
Vtedy dostali za úlohu poslať manželom SMS s textom "Ľúbim ťa miláčik!"
A tu su odpovede niektorých z nich:
1. Kto je tam?
2. Preboha, čo sa deje?!
3. Aj ja teba (ten bol len jeden)
4. A toto je zas čo? opäť si poškriabala auto?
5. Čo to ma byť? Nechápem o čo ti ide...
6. Neviem čo si zas urobila, ale tento raz ti to už neodpustím.
7. ????
8. Nehraj to na mňa a rovno mi napíš koľko zas chceš.
9. Sníva sa mi to?
10. Keď zistím, komu mala ísť táto správa, garantujem ti, že ho zabijem!
11. Pekne som ťa prosil, aby si už viac nepila. Ak s tým neprestaneš, definitívne ťa opustím

A já si říkám, kdyby mi přišla od prevíta smska: "Miláčku, miluju tě", jaká by byla moje první myšlenka? Stojí na střeše svého rodného paneláku a chystá se skočit dolů. A pak by v závěsu následovala další: Uklidni se, na to se má chlapec příliš rád!
Čili z odpovědi číslo dvě, bych ihned sešoupla na šestku. Pak se zamyslím nad tím, kdo je můj prevít, jak vypadá i ve svých nejlepších momentech a proč se mně od doby, co jsme se potkali, drží jako klíště. Čili pětka.
Jedenáctka u nás nepřichází v úvahu, můj prevít je asketik, pije jen po velmi malých doušcích, ze kterých by se neožral ani komár. Desítka není vůbec můj styl, v úvahu by padla tak maximálně sedmička s devítkou. Prostě "nevěřím svým očím".
Přesto si myslím, že ani tyto odpovědi nejsou jaksi dostatečně výstižné. Nepadnou jak prdel na hrnec, jak se říká, nevystihují ostrou kakofonii všehomíra a hlavně náš vzájemný vztah s pan P.
Prevítovi bych já odpověděla něco mnohem více peprného a provokativního a vtipného pokud možno zároveň. Je to koneckonců intelektuál, žádný vyhazovač z diskotéky, tak co už. On dokáže ocenit dobrý humor a nadhled. Napsat ženě "miláčku, miluju tě!" je po šesti letech vzájemného spolubydlení a vztahu tak něco jako v tenise podání na smeč. Čeká se, co já na to. Vykryju nebo nevykryju tohle záludné podání?
Míč se pomalu posouvá směrem k mému hřišti. Mám to! Moje odpověď bude vtipná, přesto jednoduchá: "Víš co, miláčku? Ty mi taky!"

Jsem Lucie. Je mi třiatřicet. Mám akné, vrásky a vztah.

Když je Vám dvacet, honí se Vám hlavou spousta idejí a met, ke kterým chcete směřovat, nebo kterých chcete dosáhnout. Pochopení vlastní ženské krásy, vytvoření sexuálního sebevědomí, ucelení osobnosti a výběr profese. Za cenu mnohých omylů a nevydařených pokusů se dřív nebo později proderete i k metě poslední, kterou je výběr životního partnera.

Bohužel i přesto, že jsem se snažila, co jsem mohla, dělala co uměla, vlezla jsem dvakrát po kolena do jedné pěkně zatuchlé řeky. Život je krutý a jistě Vám nikdo nezaručí, že z Vašeho milého kluka od vedle, charismatického baviče z baru, usměvavého kolegy z práce či chytrého spolužáka nakonec nevyroste pěkný prevít! A mně se to stalo...

Budu s Vámi i za cenu velkých trapasů a sebemrskačství sdílet svůj životní omyl. Je mi třiatřicet, jmenuji se Lucie a mám vážný vztah, který už bohužel přestávám brát vážně.